Psychoterabrno

Jednou ráno jsem se probudila a měla jsem takový ten fajn pocit, že mě nic netíží, že mě čeká hezký den a hlavou se mi honily jen pozitivní myšlenky. Jakože mě nic netíží? Není důvod se kvůli ničemu stresovat? Můj život je taková pohádka, že se probudím s čistou hlavou a klidnou myslí? Vážně? Tak to bychom se na to podívali! A když už tak pořádně! Uvědomění, že je mi vlastně dobře, ve mě vyvolalo paniku. Jak mi může být dobře? To zní sakra podezřele! Podívala jsem se kolem sebe. To povlečení by už chtělo vyprat. Jak je to dlouho, co jsem tady vysávala? Měla bych přestat tak žrát a víc cvičit! Je ten chlap vedle mě ten "pravý"? Jsem ve svém věku opravdu tam, kde jsem chtěla být. Vždyť ostatní mají víc, míň, lepší, větší menší...Pozitivní nálada se ani nestihla uvelebit a byla pryč. Uf, už jsem zase "normální". To mě tak pomalu přivedlo k závěru, že největším stresorem jsme si vlastně my sami. Naše předsudky, domněnky, očekávání a srovnávání. Díky naší paměti a

Kolik nových začátků mě ještě čeká? Je to dobře začínat? Mám se bát? Mám se těšit? Je v pořádku se nebát? Je v pořádku se netěšit? Jak moc ovlivní další začátek všechno ostatní? Tisíce otázek a nikdo není schopen uspokojivé odpovědi. Roje myšlenek krouží kolem hlavy. Ale ono by stačilo prostě mít jistotu, že ten začátek je správný krok a že vše bude podle našich představ. Jak prosté! Ale nemožné! Kroky k novým začátkům jsou povětšinou nejisté, krátké, pomalé a s chvějícími se koleny. Moje takové rozhodně byly a ještě jsou. Moje emoce skáčou z jednoho extrému do druhého, pořád hledám rovnováhu. Jedno ale vím jistě, že tenhle začátek musel proběhnout - můžeme tomu říkat intuice, touha nebo jen okolnosti. Ono je to vlastně asi jedno, jak to nazveme. Nedokážu a ani nechci hodnotit jeho správnost, pro teď mi stačí, že se děje. Že jsem našla odvahu a začínám. Pokud tedy kráčíme k novým začátkům, ať už dobrovolně nebo vlivem okolností, neexistuje správný mix emocí, které bychom m