Stres, kam se podíváš

Jednou ráno jsem se probudila a měla jsem takový ten fajn pocit, že mě nic netíží, že mě čeká hezký den a hlavou se mi honily jen pozitivní myšlenky. Jakože mě nic netíží? Není důvod se kvůli ničemu stresovat? Můj život je taková pohádka, že se probudím s čistou hlavou a klidnou myslí? Vážně? Tak to bychom se na to podívali! A když už tak pořádně!
Uvědomění, že je mi vlastně dobře, ve mě vyvolalo paniku. Jak mi může být dobře? To zní sakra podezřele! Podívala jsem se kolem sebe. To povlečení by už chtělo vyprat. Jak je to dlouho, co jsem tady vysávala? Měla bych přestat tak žrát a víc cvičit! Je ten chlap vedle mě ten "pravý"? Jsem ve svém věku opravdu tam, kde jsem chtěla být. Vždyť ostatní mají víc, míň, lepší, větší menší...Pozitivní nálada se ani nestihla uvelebit a byla pryč. Uf, už jsem zase "normální".

To mě tak pomalu přivedlo k závěru, že největším stresorem jsme si vlastně my sami. Naše předsudky, domněnky, očekávání a srovnávání. Díky naší paměti a myšlenkám si dokážeme bravurně přivodit stresovou situaci, i když stresor už není fyzicky přítomen. Takové jsme my šikulky!

Kolik energie a času vlastně věnujeme přemýšlení o tom, co bylo a co bude. Vracíme se k nepříjemným situacím, analyzujme je, říkáme si, jak jsme mohli zareagovat jinak. A naopak dopředu přemýšlíme o tom, jak nějaká situace bude vypadat, co by se mohlo stát a vůbec nejlépe přemýšlíme nad tím, co si myslí nebo budou myslet ostatní. No a povětšinou se to všechno točí okolo negativních pocitů. Jak často sníme o tom, jak s milovaným člověkem ruku v ruce hopkáme třeba po louce plné rozkvetlých květin a jak často o nepříjemném rozhovoru se šéfem nebo hromadě prádla na žehlení?

Mám pocit, že je nám lidem přirozenější neustále se zabývat negativními aspekty našich životů a pramálo věnovat těm pozitivním. Stresovat se maličkostmi, ba dokonce situacemi, které už jsou pryč nebo které ještě nenastaly. Jde tedy vlastně utéct před stresem? Neutíkáme pak před vlastními myšlenkami? Neutíkáme před sebou samými?

Odpověď je nasnadě. Pokud neustále utíkáte a už Vás bolí nohy a nestačí Vám dech, pak se zastavte. Někdy je to na tom celém to nejtěžší. Ale když člověk stojí, může se lépe soustředit na věci okolo sebe, nejsou tak rozmazané, barvy jsou sytější a zvuky jasnější.

#vasepsycholozka

www.psychoterabrno.cz

Facebook